Zombií

Uprostřed temných lesů se narodila malá zombií. Vlastně si vůbec nebyla jistá, kde se tady vzala. pamatovala si matně jen sen v kterém jde malá usměvavá holčička na procházku uprostřed kvetoucích luk a radostně honí jiskřivé motýly.
Vířivý rej motýlů se v paprscích slunce rozestoupil a nechal vykvést nejkrásnějšího z nich - tyrkysového modráska, který jakoby se změnil v ptáčka.
Malý kolibřík se vesele rozletěl a holčička se rozpustila pustila za ním. Louky ubíhali a pomalu se změnili v les. Holčička byla tak zaujatá kolibříkem, že si ani nevšimla, že se začíná brodit křovím, které jí stále více obemyká.
Z běhu se stal krok a z kroku brod.

Z pestrých šatečků už zbyly jenom smutné cáry a i ty po chvíli ulpěli na trnitých větvích.
Pták se náhle v letu zastavil. Najednou už nepřipadal holčičce tak krásný, jeho modré odlesky najednou působili děsivě. Nahou dívenku obemknul náhle chlad.
Jakoby si na ni sáhla smrt. Otřásla se. Najednou se jí chtělo domů. Otočila se, ale něco jí nechtělo pustit. Nohy měla pevně semknuté úponky ostružin, které jí nemilosrdně stále více svírali, až jí tuhla krev v žilách.

Chtělo se jí plakat. Z očí jí pomalu začali stékat slzy. Ptáček přiletěl blíž a pomalu začal očichávat její tváře. Jakoby zoufalství holčičky dodalo ptáčkovi sílu, začínal narůstat. Pomalu jí začal olizovat a poté bez skrupulí naplno sát.
Lechtivé dotyky se změnili v nesnesitelnou bolest. Ptáček se změnil v supa a nemilosrdně holčičce vyklovával kusy tváří i trsy jemných vlasů. Chtěla křičet, ale ostružiny jí utkali dokonalí roubík věčné mlčenlivosti.
Neviděla. Ptáček jí vykloval oči. I bojovné pěstičky už byly v pasti. Tlak se zvyšoval a dívenka jen slyšela jak jí praskají kosti. Již nemohla ani plakat. Příšerná bolest, jakoby se rozlila a pozvolna ustupovala, již ani neslyšela křupat kosti.
Byl konec.
Sen skončil.

Ráno se probudila jako nechutná zombií.