Sen pro Jiřího...

včera se mi zdál poměrně krutej sen...tedas voni se zdaj dycky, ale tenhle mi něják nestihl hned zdrhnout z mé laciné paměti.

šla jsem si nechat s kámoškou znova probodnou ret, původní vyhlídlej kroužek ale rázem ztratil glanz, když sem oběvila zcela neobyčejnej biomechanickej šperk, přes celej spodní ret, připomínající nějáky vymáklý rovnátka, kterej se při mluvení atd, neustále přizpůsobovali a měnili při tom všechny i nemyslitzelný metalický barvy a místama proměňovali se v plazmu, hoooj, konečně něco, co nikdo nemá, a tak sem dotoho šla...
jěště ten večer sem jela do lípy, k jiřímu na nějákou grilovačku, vlezu na zahrádku a koukám, jiří má na rtech úplě to samý...nonic, dva trogloditi, musej bejt halt originál za každou cenu...chvíly to spolu zapíjíme, pak se to snažíme prokládat i nějákym tím jídlem, aby so s náma hned neseklo...
a co se nestane...něják se mi to celý na tý puse zasekne...a nemůžu nic...němě koukám prosebně na jiřího, ten na mě civí, utahuje si ze mě a pak machrovsky prohlásí, že to je přece brnkačka, že se v tom vyzná a že to opraví einzwei, a tak se do toho pustí, pronášeje spoust masochistikejch narážek a přihíbaje si při tom mocně z lahve...utahuje, kroutí, přehazuje, furtnic, už nemůžu ani dejchat, slzy ve vočích, on v očích mírnou paniku, zahazuje flašku a kroutě všema hejbátkama votovíc....
nakonec vyletí nějákej štoubek, celý se to rozpadá, odněkud se tomu vysunujou malý nožička a pomalu se to plíží kraboidně pryč....heeeeeeeeeeeh...uffff...
jiří vykřikne a chytne se za pusu, tywoe...
já: ty demente, dyť si říkal, že to s tím umíš, jak dlouho to vlastně máš?
odedneška...
jiří se to pokouší taky strhnout...krab ho drží nožičkama, začíná dusit, nakonec to něják společně strhneme a ubíjíme oba biomecho kraby....notywoe...
to se musí zapít...a tak pokračujem...
po chvily se na mě pokusí zaostřit a říká, tywoe, co to máš nasobě?
a já jako, co jako woe?
no ty kalhoty?
já jaký kalhoty? koukám a zjišťuju, že sem si je zapoměla převlíct a přijela sem ve svech starejch roztrhanejch tiskařskejch kalhotech, který se po tom boji s kraba něják úplě rozpadly a že na sobě nemám kahotky, jiří se chechtá, pak mě decentně zabaluje do novin a odvádí pronášeje nějáký výmluvy o tom, že si musíme jít nutně koupi zmrzlinu...pryč.
huh...vbíháme do nějáký vietnamský večerky, kerá má kupodivu ještě otevřeno...jiří dělá vyrvál, aby odved pozornost a já se tam pokouším něco nenápadně ukrást něco na sebe....není z čeho moc vybírat, rychle beru, co mi příjde pod ruku, jiří nakonec mohutně zařve a vrazí do pultu a miliony roztidivnejch bonbonků se tříští v duhovejch kaskadách o zem ...zdrháme...akce se zdařila, vracíme se ověšeni nejrůznějšíma blikajícíma cetkama(já v korejské sukni a saténovejch kalhotkách) i se zmrzlinou jako největší hrdinové...a konečně se oddáváme naplno k grilovacímu reji.