Maruška nebyla žádná hezká holčička. vlastně, ani nebyla něják extrémně hnusná, ale hezká rozhodně taky ne. prostě takový ošklivý kačátko. To by ani tak nevadilo. Ale to, že ybla tak hloupá, jo. prostě nepovedenej zmetek. Parchat v rodinném vrhu, tak trochu navíc. Alepoň její teta si to rozhodně myslela.
A jak byla nešikovná, no hrůza.

Co stou holkou (jeli to vůbec holka, s tím jak vipadá), budeme proboha dělat?!
S takovu jí ani neprovdáme, natož pak slušně, kdo by stál o takovou hrůzu, pálilo paní domácí a svou rozmrzelost nad tou vlezlou dceřinou existencí si vybíjela, kde mohla.
Hlavně na Marušce.
To bylo furt:
Ukliď to! Co se tad motáš jak kačena? Nemáš co na práci? Vynes smetí! Přeber hrách! Hoď holubům! Vykydej krávu! Udělej kávu! Tak hoď sebeou ty boží hovádko z krávy zrozený!!!
Dcerunka Nadinka si samozřejmě taky s chutí přisadila:
Učeš mě! Netahej! Podívej se jak vypadám, akoráts mě zamazala, ty náno jedna pitomá!

Maruška byla každým dnem smutnější a smutnější. Ach kéžby ještě žila její maminka, její pravá maminka. Vždyť přece nemůže být tak hrozná, když měla takovou skvělou maminku a tatínka. Ale to už je dávnou, teď už má jen tetu a Naďu a může být ráda, že má co do huby, jak to furt slyšela ze všech stran.
Připadala si jako šopatný vtip, jako nepovedený potrat. Prostě ať dělala co dělala, všem byla jen trnem v oku.

Uběhlo deset let o tragického přepadení medvědem, při kterém přišla o maminku.
tatínek jí následoval do hrobu o rok později. zemřel na žal.

pokračování příště...