teď nebo nikdy...

po třistatrilionech světelnejch let opět v tý odporný instituci co se zove práce, je halt podzim a tradičně se stahuju do tepla, jooo podzim, a prace, mega prace, kurva, ale aspon tu maj dobrý kafe, tojoohoho...
zarejvám svůj zadek do židle a přemejšlím nad nějákým logem, teda spíš, jestli by bylo vhodné si ješt dojít zapálit, polední break v nedohlednu, každou sekundu čekuju hodiny na tom dementnim jabku co mě celodenně ozařuje, leč bohužel nikdy neosvítí.

ve středu, smě měli firemní sezení...dřepnu za ten mega katedrální stůl, a říkám si, co tu chce ten usmolenec, ten je fakt nějákej divnej...a on to farář, že nás jako vysvětí a dá nám všeobecný požehnání ať se nám práce daří....
kopu se pod stolem, abych nevybouchla smíchy, a voni se začnou všichni křižovat a modlit, notywoe...jestli se tady budu muset modlit, tak chci přidat...pan farař něco žblebtá a mě je čímdáltím trapnějc, nakonec se nás ještě pokusí všechny pokropit...naštěstí sem včas zdrhla na cígo....AMEN