sedím sama na Florenci ve společnosti krutě letitého počítače, abych si dopřála krapet pomalého netu...aby mi pěkně utek čas, nekonečné čekání na autobus, který snad ani nikdy nepřijede...do uší mi hraje Johhny Cash, do kterýho jsem se zamilovala po shlédnutí Kurzu negativního myšlení... a tak ten čas plyne...
zážitků dost, ale hlava vymetená, stejně jako tohle podzemní hnízdo ozářené spořícími žárovkami až z toho přechází zrak...aspoň sem měla dost času, shlédnout co píše konkurence...a rozhodla se, že dám vědět, že tu ještě sem...ale halt nemám čas na takoví prkotiny jako jsou zprávy pro zoufalce vysedávající u compů.
tak zas někdy, až mi ujede bus třeba...